Vzpomínáte si na Akce „Z“? Soboty za dob socialismu, které se věnovaly zvelebování a úklidu okolí?

Byla jsem školou povinná na prvním stupni ZŠ a ještě dnes si vybavuji desítky ohnutých hřbetů našich sousedů rozmístěných v okolí domu, mou rodinu nevyjímaje. S nafasovaným nářadím a vlastními odpadkovými koši jsme se sousedy tak nějak dobrovolně nedobrovolně plnili popelnice a přistavěné kontejnery. Po roce 1989 už se nikdo nemusel obávat nepříjemností z neúčasti. Sametová revoluce nakonec všem zajistila volné soboty.

Časy, kdy jsme byli do něčeho nuceni a naše odpadkové koše vystlával novinový papír, vystřídala doba luxusních pytlů s utahovacími uchy a doba, kdy nemusíme skoro nic a můžeme téměř všechno. A podle toho i žijeme.

Co nám neříká pane, na to kašleme

Je rok 2018 a i dnes nám popelnice přetékají a vítr rozsévá odpadky do okolí. Travnaté plochy jsou neudržované a plné psích exkrementů. Keře přerostlé; nedopalky, kam se podíváš. Také hlavní vchody do domů jsou ušmudlané a rozbité, skleněné výplně a vchody ozdobené grafity a polepem ze strhaných reklam.

Mnozí touží vyměnit byt v činžovním nebo panelovém domě za bydlení v tom rodinném a chtějí dobrovolně pečovat o stovky metrů čtverečních na vlastní zahradě, ale k těm pár metrům před svým bydlištěm jsou nevšímaví, možná proto, že jim „neříkají pane“?. Oči mají otevřené dokořán a jsou unešení čistotou po pár metrech za hranicemi naší republiky, ale v domovině mají klapky na očích.

Je únor a města za chvíli začnou maskovat svou zelení všechen ten nepořádek a já si říkám, že naše okolí si doslova volá po znovuobnovení Akce „Z“, abychom se naučili zase opravu vidět špínu kolem nás.

Sem tam předstíráme, že nevidíme

Sleduji cestujícího, který vytahuje svůj mobilní telefon z kapsy a upadá mu kapesníček přímo před jeho zraky. Ignoruje a dělá, že se ho to netýká, a tak ho upozorním. Oční kontakt se mnou ale nenaváže. Pro sebe si konstatuji „cestující nejen nevidí, on ani neslyší“. Proč nejsme schopni poděkovat za upozornění a sebrat po sobě nepořádek?

Sedím v metru a pozoruji, jak se lidé baví plechovkou kutálející se sem a tam. Doslova se nechávají hypnotizovat. Zábavu jim ale překazím, když plechovku zvedám, svírám ji v ruce po zbytek jízdy a odnáším si ji s sebou k nebližší popelnici. Přes zvláštní pohledy cestujících to skoro vypadá jako mé přiznání, že plechovka byla moje.

Není to tak dávno, co jsem cestou na metro posbírala několik letáků honících se po zemi větrem a spoustu lahví, plechovek a jiného nepořádku. Má cesta na metro trvá 7 minut. U cíle jsem vyhazovala vrchovatě naplněnou igelitovou tašku. Frekvenci mých kroků mi to snížilo, na metro jsem se dostala o 3 minuty později, ale návrat domů byl mnohem příjemnější než kdy jindy.

Jaro je za dveřmi a znovu zrozená Akce „Z“ by mohla být skvělým přínosem v mnoha směrech

Zvelebování okolí může začít už u našich dětí. Alespoň ty menší výborně zabavíme a naučíme je mimo jiné, že odpadky vyhodíme až do té popelnice, která nepřetéká. Naučíme je zacházet s nářadím. Nějaké motyčky a hrábě se vždy najdou u někoho na chalupě nebo nás vybaví SVJ či bytové družstvo díky odhlasovanému smysluplnému nákupu.

Lépe se poznáme se sousedy, navodíme přátelštější vztahy. Snáze rozeznáme podezřelé osoby v domě a ochráníme tak svůj majetek. Přestaneme sázet nevhodné dřeviny, které za pár let zastíní okna v nižších patrech a naučíme se starat o ty stávající. Odnaučíme se cvrnkat nedopalky z oken. Příroda a nepořádní lidé jsou rychlejší než městské části, které jsou omezené lidskými i finančními zdroji, a proto se nespoléhejme na jejich frekvenci úklidu.

Zvyšme si atraktivitu našich čtvrtí a zhodnoťme si své nemovitosti.

Bylo by úžasné, kdyby taková Akce „Z“ neprobíhala jen jednu sobotu v roce, ale odehrávala se automaticky, neustále a počínaje u každého z nás.